Psí oči

      Náš Charlie byl pes, který si o všechno řekl. Jeho čas se před pár dny naplnil a musel se vydat na cestu do psího nebe.

Když někdo blízký navždy odejde, je to pokaždé velmi těžká životní chvíle. A nemusí to být jenom člověk. I naši psí kamarádi si během dlouhého soužití s lidmi přisvojili mnohé naše vlastnosti a emoce. A téměř výhradně ty pozitivní. Některé dokázali zkultivovat daleko lépe, než my sami.

Charlie nás nezištně miloval, ať jsme se k němu zrovna chovali jakkoliv. Ani ho nenapadlo se zlobit, když nedostal mlsku, o kterou žadonil. Neurazil se, když dostal vynadáno za něco, co neudělal správně. Ani trošku nebyl rozmrzelý, když jsme ho nechali ráno samotného, šli si po svém, a vrátili se k němu až večer. Radostně a bez výčitek nás vítal. Ani na vteřinu nezapochyboval, jestli jsme my ti nejlepší páníčkové, když jsme ho dali na hlídání k cizím lidem. Okamžitě a kamkoli nás následoval, bez ohledu na vlastní únavu a strádání. Podrbání za ušima se hned snažil oplácet olizováním. Jeho láska byla bez hranic a bez omezení.

Připadáme si jako páni tvorstva a páníčkové našich pejsků. Ale ve schopnosti bezpodmínečné lásky a naprosté oddanosti, mají naši psí kamarádi před námi lidmi poměrně veliký náskok.

Také proto je pohled do psích očí i jedním ze smyslů našeho života.