Jeden den na FAMU

      Mládí. Žádné zkušenosti, zato hlava plná ideálů. A to ještě v době dokončené normalizace, koncem sedmdesátých let minulého století. Kdo se chtěl kamkoli prosadit, neměl téměř jinou možnost, než nějakým způsobem zamávat rudou knížkou. No vždyť to říkám - mladý a blbý...

     V té době jsem začal sledovat osobité filmové výpovědi některých režisérů. A moc se mi líbily, např. Fellini, Bergman, ale i české filmy Miloše Formana. Ale především kouzlení s emocemi a atmosférou ve filmech Juraje Herze. Něco takového bych se chtěl naučit. Ve vědecké knihovně se daly půjčit různé příručky a návody pro natáčení filmů, ale i skripta pro studium na vysoké škole filmové... Měl jsem jich v té době doma stále několik.

     A potom přišel nápad. Studium na filmové fakultě AMU, nejlépe rovnou režii filmu. Pan režisér (pardon, soudruh) je u filmu vždycky ten nejchytřejší, a moje vzory takové zcela jistě byly.

     Podat přihlášku ke studiu na FAMU byla jen taková administrativní záležitost. Dodat požadované podklady a ukázky z vlastní tvorby už taková legrace nebyla. Ale nějak se podařilo. A pak už jenom čekat na pozvánku k přijímacím zkouškám. Přišla. A já jsem jednoho dne odjel do Prahy.

     Po vstupu do budovy FAMU na mě padla nejenom tréma, ale i rozechvělé očekávání. Protože jsem tam dorazil pro jistotu téměř o půl hodiny dříve, rozhodl jsem se projít si školní chodby. A nasát atmosféru. Zastavoval jsem se u různých nástěnek s informacemi a rozpisem hodin a praktických cvičení studentů. Co mě ovšem hned zaujalo byla příjmení zde studujících. Všechny jsem znal a dokázal je okamžitě někam přiřadit - známý herec, známý režisér, druhý známý režisér, známý televizní moderátor, další velmi známý herec, známý vedoucí pracovník televize, další známý herec a ještě jeden známý režisér... Nějaké neznámé příjmení se mi dlouho nedařilo na těch studentských nástěnkách najít.

     A pak mi to konečně došlo. Co já tady vlastně pohledávám? A od té chvíle se to už jenom zhoršovalo...

     Když nás asi padesát zasedlo k písemné zkoušce, neměl jsem jenom trému, ale i jakýsi pocit zmaru a sisyfovské práce. Věděl jsem totiž, že přijmuti mají být pouze čtyři z nás. No, už tu zbytečnou práci dokončím, když jsem tady. A pustil jsem se do psaní.

     U ústního pohovoru to nebylo lepší. Sedělo proti mně pět známých osobností, z toho dva velmi známí režiséři. Moje idoly, jak jistě tušíte, to ovšem nebyly. A byli to právě ti dva, kteří mi celkem jasně během pohovoru naznačovali: "Kam se to cpeš, burane?"

     Odešel jsem - to se nedá říct - vyklopýtal jsem z budovy FAMU a moji náladu spravilo až pár drinků v baru tehdejšího obchodního domu Kotva. Po nich jsem odjel z Prahy čekat na rozkopírovaný "rozsudek".

     A jak to dopadlo? No přece tak, jak muselo. Ale zkušenost do dalšího života to byla nedocenitelná. A myslíte si, že to byl konec mého snu stát se "panem režisérem"? Kdepak! Ale o tom zase někdy příště...