Jak jsem dělal fotografii

      Někdy před maturitou jsem objevil zájem o obrázky. Ne ty malované, na jejich vytváření jsem neměl trpělivost a asi ani talent. Ale fascinovala mě možnost zachytit prchavé okamžiky života.

Jednoduchý foťák jsem už měl, ale s tím se toho nic moc dělat nedalo. Proto mezi první mé investice z prvních vydělaných peněz po maturitě patřila zrcadlová Praktica, která mi sloužila až do konce éry svitkového fotografování. A další investicí byl teleobjektiv, a předsádky, a stativ.... A samozřejmě celé vybavení temné komory.

Malé upozornění pro dnešní majitele mobilů, kteří to někam namíří, ťuknou na displej - a snímek je tu. Dělat obrázky může dnes každý. Tehdy se však fotografovalo. Najít zajímavý objekt, v hledáčku zhodnotit jeho obrázek, kompozici, nasvětlení, zvolit optimální clonu a expozici, správně zaostřit, a po pečlivém zvážení zadržet dech a opatrně zmáčnout spoušť. Každý stisk spouště a každé políčko na filmu uvnitř fotoaparátu totiž něco stálo. Nejenom čas, ale hlavně peníze.

Když jste tehdy udělali pár snímků třeba krásné dívky, rozjela se lavina emocí... Ne těch, které jste zažívali s tou dívkou, ale vztahujících se k těm snímkům. Obavy a nejistota - udělali jste všechno správně? Bylo osvětlení dobré? Objektiv totiž vidí jinak než oko. Zvolili jste správnou expozici? Zaostřili jste dobře? Nerozmázli jste snímek při stisku spouště? Tehdejší přístroje totiž nijak nekorigovaly vaše rozechvění při fotografování krásné dívky. Zachytil se vůbec ten snímek v chemické vrstvě vloženého filmu ve fotoaparátu?

A ke všemu ještě: Nezapomněli jste do fotoaparátu založit ten film?

Abyste to všechno zjistili, museli jste ten nafocený film vzít do temné komory, potmě ho několik minut máchat ve vývojce, potom v ustalovači, potom vyprat ve vodě... a mohli jste rozsvítit. RADOST!!! Snímky tam jsou! I když v negativní podobě a malinkaté. Pro získání fotky a posouzení její kvality bylo nutné ten negativní snímek znovu exponovat na fotopapír a ten potom zase téměř potmě máchat ve vývojce, ustalovači a ve vodě. Nedokážu ale popsat svoje emoce, když z původně bílého fotopapíru ve vývojce se na mě najednou začala usmívat krásná dívka. A já věděl, že je to tak už navždy. Na té fotce...

I sportovní fotoreportáže do okresních novin byla zajímavá zkušenost, protože hotové fotky musely být v redakci někdy i za dvě hodiny po skončení akce. A čtyřicet fotek z bráchova maturitního plesu, každou osmadvacetkrát, jsem také dělal s nadšením. I na nich byly hezké dívky...

Dnes je všechno jinak. Možná jednodušší, ale také obyčejnější. Přesto mám pocit, že pro mě se hodnoty nemění. Selfíčko dvou kamarádek u baru, pověšené na web, vnímám jako obyčejný obrázek. Bez emocí a vnitřní angažovanosti.

Skutečná fotografie však vyvolá nějaké emoce i u úplně cizích lidí. U většiny lidí, kteří ji spatří. Fotografovat proto neumí zdaleka každý. A to je asi správně...