Děsivé historky z natáčení
Za mých mladých let existoval takový malý Hollywood - Filmové studio Barrandov v Praze. Domluvit si tam s několika mými kamarády exkurzi nebyl tak velký problém. A prohlídka barrandovských ateliérů byla opravdu zajímavá. Ovšem dostat se k natáčení filmů jako zaměstnanec Barrandova, to už vyžadovalo dobré známé v oboru, protekci a kus štěstí k tomu. To všechno jsem nakonec nějak dal do hromady, takže jsem se jednoho dne ocitl přímo v centru "českého Hollywoodu".
Asi po mně teď budete vyžadovat nějaké veselé historky z natáčení. Já si ale daleko víc pamatuju na situace, kdy ve mně byla jenom malá dušička a nevěděl jsem, jestli to zvládnu ve zdraví...
Pracoval jsem v oddělení výpravy, při zajišťování rekvizit a vybavení scén pro natáčení. Napůl stěhovák nábytku, napůl sháněč a podavač všeho, co mělo být na scéně vidět.
Jednou jsem se dostal k natáčení jakési válečné "sračky" (= naprosto nezajímavý film), kde bylo spousta partyzánů. Asi proto jsem už úplně zapomněl, jak se to jmenovalo. A každý partyzán musel mít v tom filmu nějaký samopal, pušku nebo alespoň pistoli. V přísně střeženém skladu takové zbraně byly, musely přece hrát ve filmu. Mezi filmovými rekvizitáři na Barrandově však moc oblíbené nebyly, protože případná ztráta třeba jen pistole, se tehdy rovnala málem vlastizradě. Se vším, co by s tím bývalo souviselo. A na tom natáčení jsme těch zbraní museli uhlídat hned několik desítek. Jako nováček u natáčení jsem k sobě dostal zkušeného kolegu, takže jsem spoléhal na to, že to v tom filmovém ateliéru společně zvládneme. Když jsem už hlídkoval téměř hodinu sám, odskočil jsem se podívat do místnosti, kde jsme měli složené rekvizity. Zkušený kolega tam seděl na zemi a něco nesrozumitelně blábolil. Až zblízka jsem mu trochu porozuměl: "Musíš to pohlídat sám, já nejsem schopnej..." A přihnul si z lahve.
Stále dokola při natáčení přepočítávat ty zbraně mi přišlo jako nesmysl, takže jsem se snažil hlídat, zdali někdo neodchází z ateliéru s odjištěným samopalem pod košilí nebo s pistolí za pasem. Měl jsem ale i jiné povinnosti, takže to moje sledování nebylo vůbec spolehlivé. A z mého studeného potu byste tehdy vytvořili v ateliéru jezírko. Těžko si umíte představit, jaká skála mi spadla ze srdce, když jsem se po natáčení dopočítal.
Jednou po obědě mi můj vedoucí řekl: "Skoč dolů do krámku, vem dvě lahve rumu, a ať mi to paní napíše na film." Tuším, že tenkrát něco slavil, ale fakt už nevím co. Jednoho panáka jsem dostal i já, už bylo po natáčení. A můj vedoucí mezitím stihl vyprázdnit tři. A to jsem určitě neviděl všechny. No přece lahev rumu nepoveze domů.
Za necelou hodinu skončila pracovní doba. Normálně jsme vždycky počkali před vchodem na autobus, který klikatými barrandovskými serpentinami vykličkoval pod kopec, kde se dalo přesednout na další městskou dopravu. Toho dne to bylo jinak.
"Pojďte, já vás svezu pod kopec", děl vedoucí a už otevíral služební Š 1203. Vedoucí se musí poslouchat, že... Kolega se usadil na sedadle vedle řidiče a já si vlezl dozadu do nákladového prostoru. Tam už žádné sedadlo nebylo, jen volně ložená bedýnka na nouzové usednutí. A nebylo se tam prakticky čeho chytit. Ta dvanáctsettrojka už měla také hodně za sebou, takže když jsme se rozjeli, byl jsem přesvědčen, že každou chvíli začnou opadávat plechy. Musím ještě podotknout, že můj vedoucí byl opravdu razantní řidič, který možná nikdy nepřemýšlel, co je to povolená rychlost. Ani za střízliva.
Řítili jsme se barradovskými serpentinami s kopce dolů a já až tehdy ocenil, že mě rodiče jako kluka nutili chodit do kostela, kde jsem se naučil modlit. A až do té doby jsem netušil, jak se mi to jednou bude hodit.
Teď to vypadá, že na Barrandově se jenom chlastalo, ale není to pravda. I v době těžké komunistické cenzury kultury se tam natáčely i velmi zajímavé a hezké filmy. Abych to napravil, přidám ještě jednu normální příhodu z natáčení. No, normální...
Byl jsem u natáčení filmu Monstrum z galaxie Arkana. Je to takový sci-fi crazy film. V jedné scéně se tam objeví hlavní představitelka, kterou hrála Lucie Žulová, úplně nahá. Proč to nepřiznat, na natáčení téhle scény jsem se docela těšil. Z profesionálního hlediska, samozřejmě.
Než se scéna natáčela, asistentka režie si vzala megafon, aby to bylo slyšet v celém ateliéru: "Kdo nemáte v ateliéru žádnou práci, prosím opusťte ateliér." Když jsem se za chvíli rozhlédl kolem, uvědomil jsem si najednou, jak veliké množství lidí je potřeba, když se natáčí film. Kdo ale čekáte nějaké porno, musím vás zklamat. Já jsem viděl Lucii bez oblečení na několik vteřin jenom zezadu a žádný super erotický zážitek to tedy opravdu nebyl.
Ovšem natáčení tohoto filmu mimořádně zajímavé bylo. Ono to bylo z velké části trikové natáčení. Těch triků je tam hodně. A pozor. Tehdy ještě nebyly žádné počítače, byly to všechno opravdové ručně realizované optické a mechanické triky. Prostě filmové kouzelnictví. A opravdoví filmoví kouzelníci v tehdejším Filmovém studiu Barrandov skutečně pracovali.
Tuhle práci, přestože byla nesmírně zajímavá, jsem dělal jenom asi rok. Než mi došly úspory. Byla to totiž mizerně placená práce, no v kultuře. A náklady na bydlení a živení se v Praze byly dost vysoké. Po roce jsem proto musel přemýšlet, co dál. No dobře, sáhnu si i do svědomí. Do jisté míry v tom byla i holka. Taková, která za to opravdu, ale opravdu nestála...
Inu, život se někdy ubírá velice klikatými cestami. Možná ale právě proto je tak překvapivě zajímavý a krásný.