Jak jsem dělal film - bez dohledu
Ze začátku, když jsem pomocí inzerátů hledal spolupracovníky a herce pro natáčení filmů, jsem to neřešil. Měl jsem nějaký cíl, začal jsem ho uskutečňovat, nikoho jsem se na nic neptal a jednal jsem jako dospělý, samostatný a svéprávný člověk. V době vlády komunistů to však byl vážný prohřešek, což jsem měl zanedlouho pochopit.
Se svými novými zájemci a kamarády jsem se několikrát sešel v různých restauracích, abychom se trochu poznali a ujasnili si svoje představy a plány. Vymýšleli jsme náměty a scénáře a pomalu se schylovalo k realizacím prvních jednoduchých filmových etud.
Jednoho podvečera zazvonil u dveří neznámý pán. Pardon, soudruh, což jsem ještě netušil. A že mám druhý den přijít na Bezpečnost, že se mnou potřebují něco domluvit ohledně mého filmování. Domlouvání byl v té době můj "denní chleba", tož jsem v určenou hodinu dorazil na příslušné oddělení Veřejné bezpečnosti.
Jen malá vsuvka pro neznalé. Veřejná bezpečnost byla něco jako současná policie. Jenom s tím rozdílem, že Veřejná bezpečnost zajišťovala nejen bezpečnost občanů před zločinci, ale především bezpečnost budování socialismu před občany, kteří měli trochu jiný názor.
Na vrátnici obvodního oddělení VB seděl vrátný v uniformě, pro mě si ale přišel nějaký soudruh v civilu. Když se za námi zamkly mřížové dveře, trochu jsem znervózněl. Začal jsem tušit, že jsem se asi dobrovolně dostavil k výslechu. Moje tušení se záhy ukázalo jako správné.
Výslech probíhal z počátku v pohodě. Vyptával se mě, co děláme a proč, kde se scházíme a proč, a také kolik nás je. Vzápětí ale převzal iniciativu. Znal všechny mé nové kamarády celým jménem, znal jejich adresy bydliště, znal jejich rodinné poměry, věděl kam chodí do školy či do zaměstnání... Měl jsem zvláštní dojem, že jediné, co mi zatajil, byly velikosti podprsenek mých nových kamarádek.
Potom přišel druhý soudruh. Vážnější: "Co nám to děláte. Vy vyvíjíte nějakou skupinovou aktivitu a nejste nikde organizováni. To by tedy nešlo!!!" Odvětil jsem, že samozřejmě mám v nejbližší době v plánu naše natáčení zapojit do filmového klubu amatérů, který v té době fungoval v Domě kultury ROH. To ho uspokojilo: "Takže jsme domluveni. A když se tak scházíte po hospodách, určitě jsou mezi těmi vašimi známými někteří, kteří třeba nesouhlasí s naším socialistickým zřízením..."
To mě hodně nadzvedlo, ale duchapřítomně jsem zůstal sedět. Ale přestal jsem komunikovat. Moje poslední věta byla: "Ne, nikoho takového neznám, ani jsem o nikom takovém nikdy neslyšel!" No, nevěřili mi, ale museli nakonec uznat, že k podpisu nějaké dlouhodobé udavačské spolupráce asi nebudu ten vhodný člověk, jak evidentně doufali.
Tak jsme s kamarády nějakou dobu fungovali jako přidružená skupina ve filmovém klubu Domu kultury. Ale nebyla to žádná výhra. Každou veřejnou akci bylo nutno nějak politicky zdůvodnit. A navíc ten politický dohled. Jednou jsem tam uspořádal promítání mých prvních několika kratičkých filmů a filmových etud. A za pár dní - zase zvonící soudruh u dveří...
Že prý jsme tam promítali nějaký závadný film. Hned mě napadlo, o co jde, ale snažil jsem se dělat nechápavého. Pustil jsem tam tenkrát takový můj experimentální filmeček. Vlastně jenom taková koláž filmových záběrů. Pravda, celkové vyznění bylo poněkud depresivní. Nazval jsem ho Náš svět. Myšleno jako svět mladých tápajících lidí. Soudruzi to ovšem pochopili jako Náš svět socialismu. A tak to asi pochopil i ten, kdo jim to nahlásil. Stále jsem ale jako nechápal, co po mně chtějí. A nakonec jsem jim slíbil dodat scénář. Dostali úplně jiný nepovedený scénář, který jsem měl připravený k vyhození. Naštěstí se s ním spokojili.
Když se po sametové revoluci otevřely archivy STB, chtěl jsem zjistit, jak to tenkrát všechno bylo. Ale nakonec jsem nikam nešel. Nebudu si přece kazit náladu a život kvůli selhání někoho jiného. A navíc to mohl být i nějaký můj kamarád.
Takhle mi zůstaly alespoň úsměvné vzpomínky. A to je pro mě důležitější...